Od listopadu 1989 do vzniku ODS

Občanské fórum

Dříve než se budeme věnovat vzniku ODS, je třeba se zmínit alespoň ve zkratce o Občanském fóru jako o historickém jevu, který vznik ODS předcházel.

Občanské fórum vzniklo 19. 11. 1989 v Činoherním klubu v Praze jako reakce na události 17. listopadu při setkání tří stovek osob z oficiálních i neoficiálních struktur. Deklarovalo se jako občanské hnutí, otevřené společenství demokraticky smýšlejících občanů, všech lidí dobré vůle. Požadovalo odstoupení vlády, propuštění politických vězňů a zahájení celospolečenského dialogu o budoucnosti země. Po zahájení dialogu s oficiální mocí své požadavky rozšířilo na úplné otevření prostoru pro vznik politického pluralismu a uspořádání svobodných voleb. Ve zjitřené atmosféře stále stoupajícího odporu proti komunistickému státu se s požadavky OF ztotožnila většina obyvatelstva. Díky této široké podpoře dosáhlo OF svých cílů. Byla jmenována vláda národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou, Václav Havel byl zvolen prezidentem republiky, kooptacemi došlo k obměnám parlamentů a národních výborů všech stupňů, byly vyhlášeny svobodné volby.

Se svobodnými volbami a s možností nového politického uspořádání země po volbách bylo spojováno mnoho nadějí. Období do voleb bylo lidmi chápáno jako období provizorní, ve kterém je nutno ještě akceptovat některé věci z minulosti a neočekávat žádná velká rozhodnutí v ekonomické ani ve společenské rovině. Vše rozhodující přijde po volbách, ve kterých se očekávalo vítězství nových politických sil. s napětím se však čekalo, zda bude dostatečně silné. Již před volbami se ale začalo ukazovat, že stávající volná horizontální, organizačně nestrukturovaná podoba OF, založená na místních, podnikových a zájmových OF (krátce byla i v armádě), složených z osob s neformální příslušností k OF (stačilo podpisem vyjádřit svůj souhlas s programovými zásadami, i když se jednalo o člena některé stávající politické strany) s velmi různorodými politickými názory, je nevyhovující pro nejasnost legitimity jeho představitelů a síly jejich mandátu a nedostatečně vymezené odpovědnosti osob i jednotlivých OF. Koordinační centrum OF bylo pouze reprezentantem OF, nikoli jeho vrcholným orgánem. Z této nevyhraněnosti a nevyjasněnosti vznikala řadu konfliktů bezprostředně po vzniku OF. Záhy bylo třeba vyzývat lidi pracující v OF, aby odložili své spory alespoň na období do voleb, nerozviřovali konflikty a pomáhali udržet uvnitř fór klid a konstruktivní atmosféru.

První svobodné volby 1990

Uvolnění veškerého vnějšího i vnitřního "óefovského" napětí mají přinést volby. Ve volbách se široce pojatou kandidátkou, na které byly zastoupeny politické síly celého politického spektra - od ODA, KAN až po Levou alternativu - OF zvítězilo s 51%. Na Slovensku volby vyhrála VPN, se kterou bylo OF spojeno dohodou o spolupráci.

Ještě před volbami se vedly diskuse o tom, co s OF dál. Zda jde o účelový politický útvar, jenž má porazit politické síly minulosti a potom zanikne nebo se rozejde do politických stran, anebo, jak si někteří přáli, zda je možné, aby v této nevyhraněné podobě politického hnutí nezaloženého na individuálním výlučném členství a jasné struktuře, pokračovalo dál (představa OF jako širokého společenského hnutí, které bude vytvářet prostor pro komunikaci mezi veřejností a správními orgány!). V období po volbách, jehož počátek byl poznamenán pokusem odstranit Václava Klause z federální vlády jeho jmenováním guvernérem centrální banky a sporem o obsah ekonomické reformy se stoupenci ekonomických představ z jara 1968, toto téma zesílilo. Záhy se totiž ukázalo, že OF je síla, která volby vyhrála, ale nedokázala si s tímto vítězstvím poradit. Rozčarování lidí narůstalo. Byli připraveni na rázné kroky od české i federální vlády, ty však pokračovaly v přešlapování. Hledání budoucí podoby OF se věnovalo hodně času, který podle názoru lidí mohl být při jasné podobě OF využit lépe. Začaly se stále silněji ozývat hlasy, že je třeba OF změnit v politickou stranu.

Václav Klaus předsedou OF

Jako první krok k lepšímu fungování OF byla snaha vytvořit jeho politické vedení. 17. 10. 1990 proběhla volba předsedy. Na tuto funkci kandidovali Martin Palouš a pro mnohé překvapivě Václav Klaus (Pavel Rychetský se kandidatury vzdal.) Václav Klaus získal 115 hlasů ze 167 možných, měl podporu zejména z okresů, jejichž představitelé byli názoru, že v čele OF má stát strůjce ekonomické reformy, protože její prosazení je jeho hlavním aktuálním politickým úkolem. Proti tomu se ozývaly hlasy ze sídla Koordinačního centra OF ve Špalíčku na ulici 28. října v Praze, že předsedou má být naopak člověk, který se účastnil boje proti totalitě před listopadem a má silnou vazbu k prezidentovi. Václav Klaus chtěl udržet jednotu OF, avšak zároveň překonat jeho beztvarost, přinést nové pojetí práce, založené na větší míře odpovědnosti a méně na "sólovosti". Do KC OF přichází jako asistent předsedy Petr Havlík.

9. 12. 1990 na pracovním setkání manažerů a politických představitelů OF v Olomouci přednesl Václav Klaus svou představu dalšího fungování OF: konstatuje, že udržet dál OF v podobě široké koalice nejrůznějších politických názorů, jejíž jediným stmelujícím prvkem byl odpor proti totalitě, je dále nemožné. Přichází proto s návrhem na přeměnu na politickou stranu s výrazným programem, jehož sjednocujícím prvkem musí být ekonomická reforma nasměrovaná k vytvoření tržní ekonomiky, založené na soukromém vlastnictví. Politická strana bude postavena na členech s individuálním výlučným členstvím a jasné organizační struktuře jako východiska pro získávání skutečné legitimity jednotlivých orgánů OF.

Proti tomuto návrhu protestovali zejména J. Dienstbier a P. Pithart, který navrhuje, aby OF bylo vytvářeno na širokém základě různých názorových klubů, ze kterých se pravděpodobně časem politické strany vytvoří, avšak nikoli dříve než před parlamentními volbami v r. 1992 (volební období bylo úmyslně stanoveno jako dvouleté). Na setkání bylo přijato většinové usnesení sekce pro organizaci, které odsouhlasilo přeměnu OF na politickou stranu. S tímto rozhodnutím se však nemínila smířit určitá skupina osob, která svůj názor vyjádřila v menšinovém stanovisku, raději nepodrobeném hlasování. Co vlastně platí, nebylo pro příznivce OF jasné. Probíhající diskuse o budoucnosti OF na všech jeho úrovních ještě zesílila a nabírala na dramatičnosti.

Rozdělení OF

12. 1. 1991 proběhl v Hostivaři ve velmi vypjaté atmosféře sněm OF, na kterém byl 80% přítomných hlasů přijat Výchozí politický program OF, ve kterém samo sebe definuje jako politickou stranu pravicové orientace s individuálním výlučným členstvím. Předsedou OF byl opět zvolen Václav Klaus. V Parlamentu došlo k rozdělení poslanců kandidujících za OF na Liberální klub a Meziparlamentní klub demokratické pravice (předtím již Klub OF opustili poslanci deklarující se jako sociálně demokratičtí). S hostivařským usnesením se však levicově orientovaní představitelé OF nesmířili a postavili se proti němu. Konflikt dále vrcholil, a bylo čím dál tím zjevnější, že další fungování názorově nekonzistentního tělesa je neudržitelné.

10. 2. 1991 v Lánech za přítomnosti prezidenta Havla vznikla základní dohoda o rozdělení OF na dva subjekty, z nichž ani jeden si název OF nepřisvojí. Na lánskou dohodu navazoval poslední mimořádný sněm OF 23. 2. 1991 v Lucerně, kde došlo k rozdělení na dva proudy - početnější pravicově orientovanou stranu ODS a menší levicově orientované Občanské hnutí (v jehož čele později stanul P. Rychetský). Václav Klaus tehdy uvedl, "že se Občanské fórum stalo nevypočitatelným politickým subjektem, které začalo ohrožovat řešení základních politických problémů naší země". Na sněmu bylo rozhodnuto o dělení majetku OF v poměru 1:1 mezi dva vznikající subjekty (třebaže ODS získala asi dvě třetiny funkcionářů a registrovaných členů bývalého OF) a současně ustaven Koordinační výbor OF, ve kterém byly paritně zastoupeny obě strany a který měl dokončit rozdělení OF (zejména majetkové), jak v centru, tak na okresech. Tento výbor fungoval déle než rok, do dubna 1992. Podobné dohody o dělení, které vznikly v centru OF, se uzavíraly i na okresech. V mnoha okresech naší republiky vůbec OH nevzniklo a OF jako celek přešlo do ODS.

K rozpadu OF bývalý kolega Václava Klause z Prognostického ústavu a tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci Tomáš Ježek uvedl: "V případě Občanského fóra měl Klaus neuvěřitelný cit pro bezpečnost a neudržitelnost dalšího politického působení této myšlenkově nesourodé entity lidí a dokázal ji včas rozrazit. To byl v dané chvíli skutečně odvážný a jasnozřivý politický tah. Bylo to o to těžší, že jednotlivci v OF byli vlastně hrozně fajn lidi (Pithart, Dienstbier).ale jako entita tito lidé nedokázali formulovat jasný, přesvědčivý a přesný program."

Přípravný výbor ODS

Stoupenci ODS již na sněmu v Lucerně rozdávali přihlášky do nově vznikající Občanské demokratické strany. 4. 3. 1991 byl ve Sněmovní ulici v Praze, kde dosud sídlí Hlavní kancelář ODS, ustaven oficiálně přípravný výbor ODS. Jeho předsedou se stal Václav Klaus a místopředsedy Miroslav Macek a Petr Čermák, tajemníkem ústřední kanceláře M. Kondr, hlavním manažerem L. Vychodil, předsedou poradního sboru předsedy J. Zieleniec, P. Havlík měl na starosti informace, O. Váca byl zástupcem revizní a majetkoprávní komise, J. Kovář zástupcem poslaneckého klubu ODS ve FS, J. Payne zástupcem poslaneckého klubu ODS v ČNR, M. Hvíždala a T. Kádner zástupci pražského přípravného výboru, J. Stráský a A. Gjurič poradci předsedy přípravného výboru, P. Hapala člen Koordinačního výboru OF za ODS, O. Vychodil vedoucím přípravné skupiny pro přípravu ustavujícího sněmu. Dále se mezi jeho členy hlásili Tomáš Ježek, Šimon Pánek, Jiří Bartoška, Jaroslav Wykrent, Karel Steigerwald, Filip Šedivý. Přípravný výbor začal okamžitě intenzivně pracovat na ustavení strany, na přípravě ustavujícího kongresu, stanovách a organizační struktuře. Poradní sbor pracuje na návrhu politického programu. Provoz zahajuje Hlavní kancelář jako administrativní centrum. ODS se začíná rychle formovat v regionech, kde buduje svoji organizační strukturu a členskou základnu. Hlavní kancelář vydává pro potřeby členské základny informační Bulletin ODS. V ČNR se zpočátku hlásí k ODS 33 poslanců, ve FS 39.

Ustavující kongres ODS

Ustavující kongres Občanské demokratické strany se konal 20. - 21. 4. 1991 v Olomouci (příloha 1). Kongres pracoval ve čtyřech pracovních sekcích na stanovách, programu, organizaci a politicky aktuálních tématech. Ustavil Občanskou demokratickou stranu jako demokratickou pravicovou stranu s konzervativním programem. Přijal po dlouhé a důkladné debatě stanovy strany a programové prohlášení s názvem Cesta k prosperitě, které se stalo východiskem pro přípravu volebního programu ODS. Programovým prohlášením ODS reagovala na problémy, které společnost pociťovala jako nejpalčivější, reagovala jím na obecný pocit neřešení problémů, přešlapování na místě, na nedostatek jasné konkrétní osobní odpovědnosti. Nabídla cestu k nápravě společnosti a odmítla představy, že je možné, aby se náš stát vyvíjel odlišně než běžné demokratické státy, aby se vyvíjel na základě experimentu pokoušejícího se navázat na některé názory z roku 1968. "Odstraňování totalitního režimu se již nemůže omezovat jen na mnohdy pouze slovní rozbíjení starého systému. ODS proto přichází s pozitivním programem přeměny společnosti. Jeho základními principy jsou parlamentní demokracie spočívající na zřetelně vymezených politických silách, s jasnou odpovědností a účinnými mechanismy kontroly, tržní ekonomika založená na soukromém vlastnictví, které navozuje činorodé prostředí pro osobní uplatnění, osobní iniciativu a osobní odpovědnost, moderní pojetí státu navazující na naše tradice, vycházející z přirozené autority institucí, které ho tvoří, státu, který občané mohou pokládat za svůj, jemuž svěřují pravomoci pouze tam, kde to nemohou lépe zajistit sami nebo prostřednictvím spolků, sdružení, podnikatelských, zaměstnaneckých či jiných organizací."

Kongresu poslal zdravici prezident Václav Havel se slovy: "Založení této strany na půdě Občanského fóra je přirozeným výsledkem politické krystalizace a diferenciace, která musela nastat. Občanské fórum bylo ostatně od počátku projektováno mimo jiné jako prostředí pro postupný vznik vyhraněnějších politických subjektů. Předpokládám, že Občanská demokratická strana bude - v duchu svého programu a své liberální orientace - jednoznačně politicky podporovat vládní ekonomickou reformu, která podporu velice potřebuje. Přeji vašim jednáním úspěch!"

Kongres zvolil orgány strany, předsedou se stal Václav Klaus, místopředsedy M. Macek s P. Čermákem a dalších 10 členů výkonné rady, po jednom z českých krajů a dvou z krajů moravských. Zvolil revizní komisi a smírčí výbor.

Obsáhlá diskuse na sněmu proběhla kolem názvu strany, bylo podáno několik návrhů. Velké podpoře se těšil název Konzervativní strana, ale ten byl již obsazen skupinou Jiřího Včelaře Kotase. Nakonec zvítězila Občanská demokratická strana, název, který byl již používán v přípravné fázi a do jisté míry se již vžil. Velká diskuse proběhla také kolem stanov a jejich jednotlivých ustanovení.

V závěrečném slově Václav Klaus vyzval k práci, ke skoncování s "porevolučním provizoriem", ke skončení "s tím, že každý máme ambice vytvořit si stranu přesně k obrazu svému, že každý prosazuje svou dílčí pravdu", k otevření strany novým osobnostem a neuzavření se. "Je to výzva, abychom vybudovali stranu, která nebude stranou dvou, tří zájmových skupin, která bude pravicovou stranou v nejširším slova smyslu."

Spuštění ekonomické reformy

Spor uvnitř OF byl zároveň i sporem o ekonomickou reformu. Její scénář byl po dlouhých bojích odsouhlasen ve Federálním shromáždění v září roku 1990. Jeden z jejích hlavních oponentů, Valtr Komárek, již předtím ve federální vládě prohrál souboj s liberálními ekonomy v čele s V. Klausem. Po zahájení restriktivní měnové a rozpočtové politiky došlo od 1.1. 1991 k liberalizaci více než 90% cen. Výkonnost ekonomiky byla ovlivněna jejím přechodným poklesem, do značné míry způsobeným rozpadem trhů bývalé RVHP a řady rozvojových zemí.

Zároveň se rozběhl nejrozsáhlejší privatizační proces ze všech postkomunistických zemí. Česká cesta privatizace tehdy spočívala v restitucích do rukou původních vlastníků, malé privatizaci formou dražeb, velké privatizaci formou prodejů domácím a zahraničním nabyvatelům a kupónové privatizaci. Naše situace byla o to složitější, že podniky byly stoprocentně zestátněné a nebyl k dispozici dostatek domácího a zahraničního kapitálu.

Tehdy patřil mezi velké kritiky reformy dříve čelný představitel levicového proudu v OF Miloš Zeman. Na adresu privatizace prohlašoval, že pravice chce vyprodat celou naši zemi do ciziny, především do Německa. Reformátoři tehdy museli čelit dalším pokusům o socialismus s lidskou tváří, neboť způsoby privatizace navrhované jejich odpůrci by probíhaly několik generací. Především v tehdejší české vládě narážely kroky ekonomické reformy na zcela zásadní odpor.