Rok 1989

Novodobá historie opravdu občanské společnosti v naší zemi, kam směřuje ODS, je neodvolatelně spjata s rokem 1989. To je období 365 dnů živoření či života podle toho, kam se kdo sám zařadil nebo kam byl vyšší mocí zařazen. Projděme je svižným krokem, chvílemi se zastavme a zavzpomínejme.

Rok začal novoročním projevem tehdejšího prezidenta Husáka, ale kdo by si pamatoval, co tehdy řekl. Pojďme tedy dále.

Uplynulo dvacet let od tragického úmrtí studenta Jana Palacha. Tisíce lidí chtělo uctít jeho památku pokojnou demonstrací v Praze na Václavském náměstí a ve Všetatech na Mělnicku, kde byl tehdy Jan Palach pochován. Komunistický režim se v jedné z posledních křečí vzepjal k další hanebnosti a svými policajtskými hrdlořezy v bílých přilbách demonstrace krutě potlačil. Kalendář ukazoval 15. leden.

V úterý 15. února, přesně měsíc po Palachově týdnu, přijalo předsednictvo Federálního shromáždění “zákonné opatření k ochraně veřejného pořádku“. Soudruzi dobře věděli, proč tak činí, ale ještě netušili, co je čeká. V příslušných paragrafech náležitě přitvrdili. Byla to temná předzvěst pendreků, sevřených řad policajtské komunistické svoloče za ochrannými štíty a krve studentů a občanů na pražské dlažbě pod sochou patrona české země a na Národní třídě.

Režim se pomalu sám rozkládal, soudruzi se přestali hlasitě zdravit čest práci a pozdrav Nazdar už nebyl protistátní provokací. A v tomto zahnívání se mohlo stát, že v červenci se sešli na společném koncertu ve Vídni Karel Kryl, Jarek Nohavica a Pepa Streichel, tři z našeho kraje, kteří svými písněmi v době temna hojili naše duše a rozdmýchávali ten plamínek naděje.

Na závěrečném zasedání Sjezdu lidových poslanců SSSR dne 9. června, bylo schváleno poselství národům světa, kde mezi jiným stálo toto:

… považujeme svobodu osobnosti, demokracii a sociální spravedlnost za základní hodnoty, na nichž musí být budován život naší společnosti,

… v dnešním bouřlivě se rozvíjejícím světě nelze žít podle starých zásad a měřítek,

… je nepřípustné použití síly a hrozby silou k dosažení politických, ekonomických či  

     jiných cílů,

… nikoliv konfrontace,nýbrž dialog.

Tam, v hadím hnízdě zla, se ledy už hnuly, zatímco u nás...?

V srpnovém čísle Technického magazínu vyšel článek Miloše Zemana “Prognostika a přestavba“ nabízející tři možné scénáře vývoje v naší zemi. Z toho ovšem soudruzi na ÚV neměli radost, ale čas se již pomalu nachyloval. Z těch tří scénářů - katastrofického, exogenního a evolučního - byl nejpravděpodobnější ten první a tam je mezi jiným řečeno: za této současné situace může nevýkonná konzervativní sféra společenského řízení a rozhodování fungovat jako permanentní politický Černobyl intoxikující ekonomické, ekologické, technické, sociální, kulturní, především však morální struktury společnosti.

Vtipů na účet Jakeše, Husáka, policajtů a komoušů vůbec jsme si dosyta užívali pouze v soukromí a mezi lidmi, co spolu mluvíme. A přece se poněkud v jiné podobě dostaly i do Rudého práva. V inzertní části této obskurní tiskoviny ve společenské rubrice se 7. října mezi desítkami dalších jubilantů objevila zdařilá fotografie budoucího prezidenta tohoto státu s tímto textem:

Dne 9.10.1989 oslavil narozeniny FERDINAND VANĚK z Malého Hrádku. Za jeho namáhavou práci, kterou ve svém životě vykonal a vykonává, mu děkují a do dalších let hodně zdraví a dalších pracovních úspěchů přejí jeho spolupracovníci a přátelé. 41329-C

A tak se blížil osudový měsíc listopad 1989 a jeho osudný 17. den. Přesně před padesáti lety byla krutě potlačena demonstrace studentů v Praze, kteří tichým protestem chtěli připomenout tragický skon studenta Jana Opletala, zastřeleného nacistickými okupanty. Od roku 1946 pak je tento den slaven jako Mezinárodní den studentstva.

Nejen toto výročí, ale tisíc jiných důvodů vedlo opět studenty k tornu, aby se vydali na pochod a vyjádřili svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Ten se vzepjal k poslední surovosti v Praze na Národní třídě, kde tuto demonstraci opět krvavě potlačil. A tak se tento den stal dvojnásob památným, tentokrát také jako státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii.

Z tohoto podhoubí, které celá dlouhá léta živořilo v tichém vzdoru v našich myslích a srdcích, v onen osudný den náhle vyrazila na povrch ohromná síla a naplnila náměstí najednou svobodnými lidmi. Stavidla svobody se otevřela naplno. A tak se v neděli 19. listopadu, pouhé dva dny po tomto historickém vzepětí, v Činoherním klubu v Praze sešlo asi 300 osob z oficiálních institucí i dosud neangažovaných a založilo Občanské fórum - spontánní hnutí občanů, které spojuje snaha o hledání pozitivních východisek ze současné krizové situace v naší společnosti.

Naše město nezůstalo pozadu. Ještě týž den, 19. listopadu, se ve zkušebně Divadla Jiřího Myrona na Miličově ulici sešlo asi 30 občanů. Navzájem se většinou neznali, ale uvědomovali si, že je třeba něco udělat. Iniciativy se ujali Lubomír Zaorálek a Jaroslav Glac, později se postupně připojovali další. V Glacovi byl později objeven estebák a byl z Občanského fóra vykázán. Pokus o infiltraci se nepovedl.

Poslední listopadové dny jsou ve znamení shromáždění občanů na všech možných místech. Václav Havel se svými kamarády promlouvá k davům z balkonu Melantricha na Václavském náměstí, kardinál František Tomášek žehná věřícím z Arcibiskupského paláce, 25. listopadu v mrazivém odpoledni se koná na Letenské pláni v Praze mohutná manifestace, které se podle odhadu zúčastnilo asi 800 000 lidí. O dva dny později úderem poledne se zastavuje život v celé republice - začíná dvouhodinová generální stávka. V městech a obcích stojí nehnutě na náměstích tři čtvrtiny občanů země. končí vláda jedné strany, režim se definitivně hroutí. I v našem městě, v té kdysi slavné kovadlině socialismu.

Ploty a zdi se začaly plnit plakáty a hesly nejrůznější provenience. Promlouvali z nich studenti Vysoké školy báňské a konzervatoře, lidé různých profesí, začínající aktivisté i političtí šíbři. Na každodenních shromážděních (zejména na Masarykově náměstí, jež se tak rázem přestalo jmenovat náměstím Lidových milicí),kterým se začalo říkat mítinky, si začali dobývat ostruhy budoucí politici. Jednotlivá občanská fůra pak začala lavinovitě vznikat v městech, obcích, městských částech, v podnicích a první občanští apoštolové začali probouzet lidi ze čtyřicetiletého spánku. Po pražském vzoru se utvořilo koordinační centrum a usídlilo se na Černé louce.

Na sklonku roku 1989 usedl do prezidentského křesla na pražském Hradě Václav Havel. Prožili jsme první svobodné Vánoce, s koledami, jesličkami a se vším, co k Vánocům patří. Dárky tentokrát přinášel Ježíšek, děda Mráz zůstal na Čukotce.